Členská základna

Původ předchůdců vlajek, tedy praporů sahá až do starověku. Existence na žerdi upevněných předmětů či vyobrazení, označovaných odborným výrazem vexilloid, je doložena už na počátku 3. tisíciletí př. n. l. v Egyptě a v následujících stoletích na celém Blízkém východě. První zprávy o látkovém praporu máme z počátků dynastie Čou v Číně (12. století př. n. l.), v čínském Ma-wang-tuej byl objeven i nejstarší dochovaný prapor – rozměrný hedvábný praporec byl uložen do výbavy šlechtického hrobu za dynastie Chan ve 2. století př. n. l.. Ve starém Římě zavedl roku 105 př. n. l. Gaius Marius symboly legií zvané vexilla. Vexillum (zdrobnělina z latinského velum = plachta) mělo podobu čtvercového kusu látky, uchyceného na tyči v podobě písmene T. S nástupem křesťanství za Konstantina I. počátkem 4. století se vexillum proměnilo v labarum – dosavadní „pohanské“ symboly byly vystřídány křesťanskými, zejména Kristovým monogramem XP [chí ró]. Prapory dnešního vzhledu, to jest upevněné k žerdi ne horním, ale bočním okrajem, se do Evropy dostaly pravděpodobně z východu od Hunů, Peršanů a Arabů.

 

V raném středověku byl obzvlášť rozšířeným typem praporů gonfanon, obdélník, jehož vlající část je rozdělena do několika protáhlých pruhů. S rozvojem heraldiky ve 12. století se symbolika šlechtických znaků přenášela i na prapory, takovéto vlající zpodobnění znaku, typické na výšku protáhlým obdélným tvarem, se nazývá banderium. Ve 14. a 15. století byly velmi běžné korouhve, prapory, uchycené k žerdi bokem a ještě napnuté tyčkou u horního okraje, často s protaženým horním vlajícím cípem. Prapory hrály důležitou úlohu při rozlišení bojujících stran ve válkách (ve feudálním Japonsku tak za bojů v 16. století nosili jednotliví vojáci prapor se symbolem svého pána), sloužily k orientaci v bitevní vřavě. Plukovní zástavy byly ceněnou trofejí a životnost praporečníků v boji zpravidla mizivá. Tato funkce však pozbyla s přelomem 19. a 20. století významu, armády již nebojovaly v sevřených formacích pod prapory a k předávání rozkazů posloužil v zákopech polní telefon. Od 1. světové války jsou tak prapory pozemních vojsk už jen symbolickými zástavami.
V letech 1990–2004 byl v příslušných právních předpisech užíván termín prapor pro jeden ze symbolů územně samosprávných celků namísto termínu vlajka. Důvody pro tuto anomálii shrnula poslankyně Ivana Levá (členka Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny) ve svém vystoupení k návrhu nahrazení nevhodného výrazu “prapor” správným pojmem “vlajka”, jak to odpovídá odborné vexikologické terminologii, následovně:
„Rozdíl mezi vlajkou a praporem byl vymezen již v zákoně č. 121 v roce 1920, v zákoně č. 269 z roku 1936. Pojem vlajka se v první republice nepoužíval pouze ve spojení státní vlajka, ale též pro označení symbolu územní korporace. Zároveň i pojem prapor byl užívaný ve spojení státní prapor nebo jako symbol obce či jiné korporace. Poúnorová zákonná úprava omezila princip územní samosprávy, ale užívání vlajek či praporů bylo rovněž upraveno zákonem. Zákon č. 367/1990 Sb. však nastolil stav, kdy vlajka byla vnímána výhradně jako symbol státu, zatímco prapor je něco vlajce podobného, co užívají města či jiné korporace. Tuto úpravu převzal i zákon č. 3/1993 Sb., který vymezuje pouze pojem vlajka, stejně jako zákon č. 213/2006 Sb. ze dne 20. dubna 2006, kterým se mění zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Také nová zákonná úprava obecního zřízení, zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, již používá pouze termínu prapor obce.“

Prapory nebyly symbolem jen bojovníků, ale i těch, co život a majetek zachraňovali. Právě tak, jako to činí i dnešní dobrovolní hasiči.